Lidové noviny: Vodárenská síť má moc majitelů

V Lidových novinách vyšel 2. února rozhovor s ředitelem SOVAK Oldřichem Vlasákem o situaci v českém vodárenství, který publikujeme v nezkrácené podobě.

Na začátku 90. let spravovalo vodárenství 9 státních podniků a 2 pražské. Následná privatizace vyústila v to, že dnes je síť roztříštěná mezi 6500 majitelů a 2500 provozovatelů. „O vodu se všichni teď zajímají proto, že v těchto letech vyprší dlouhodobé kontrakty na provoz. Proto se problém zpolitizoval“, říká Oldřich Vlasák, ředitel Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR. 

Jak starostové zvládli, když na ně po revoluci přešlo vlastnictví vodárenské sítě?

Museli a dokázali se dohodnout bez metodické podpory od státu. Udělala se analýza, která odhalila, že dochází k obrovským ztrátám ve vodovodní síti, blížily se až ke čtyřiceti procentům. Proto bylo nutné získat kapitál, což se většinou řešilo tak, že nově vzniklá vodohospodářská společnost vyhlásila výběrové řízení na provozování – to je takzvaný oddílný model, kdy majitelem a provozovatelem jsou různé osoby, v České republice převládá z osmdesáti procent. Po nových provozovatelích se většinou chtělo, aby poskytli vstupní kapitál formou předplaceného nájmu na nejpotřebnější rekonstrukce. Od toho se také odvíjela délka smlouvy na provozování, od pěti let po třicet.

Proč nemohlo dál být 9 státních podniků a 2 pražské?

Určitě by to šlo, ale znamenalo by to řízení a finance od státu. Musel by tu být státní koncept, který by řekl, že vodárenství je strategická infrastruktura, ale to se nestalo. Pravděpodobně panovala obava z množství investic nutných k napravení systému.

Jaký model bývá v cizině?

V podstatě ten stejný jako u nás. Oddílný, kdy dá vlastník provoz do nájmu. V tom se Evropě nevymykáme, největší provozovatelé u nás působí i v ostatních státech.
Vymykáme se v počtu vlastníků? Je jich tu vlastně prakticky tolik, kolik je v zemi obcí.
V tom se vymykáme jednoznačně. Podle mě je hlavní příčinou, že to vždy skončí na osobním pocitu, že tohle je náš majetek. Nebyly také žádné pobídky, regulativy. To se všechno vytváří až teď, až v posledních letech se klade větší důraz na kvalitu a obnovu infrastruktury. Její část se od privatizace lehce vybydluje, chybí dostatečná kontrola.

Jak celkově vypadá stav české vodohospodářské sítě?

Došlo k velkému pokroku, ztráty jsou nyní na šestnácti procentech, máme jednu z nejkvalitnějších pitných vod ve střední Evropě. Nemáme se za co stydět, proto nás, vodaře, mrzí, že se tahle práce opomíjí. Nezastíráme, že je mnoho společností, kde věci nejsou úplně v pořádku, ale je nutné problém správně pojmenovat. Převážně u menších společností mohou nastat obtíže. Ukazuje se to na těch, které si vzaly úvěr, aby mohly spolufinancovat projekty z evropských dotací. Mají velký problém, aby ho vůbec splatily, a největší nárůsty vodného se stočným jsou právě u nich, a to díky požadavku z Evropy, aby ceny odpovídaly nákladům.

Pracuje se na pojmenování problémů?

Na ministerstvu zemědělství vzniklo speciální oddělení, které sbírá data přímo od vodárenských společností. Tento rok mají výsledky z prvních pětatřiceti. Celkovému oživení nahrává to, že většina historických smluv právě teď dobíhá. Obce se budou rozhodovat, jestli si podrží oddílný model, nebo se o provoz postarají samy.

Proto se najednou začalo vodárenství tolik řešit?

Přesně tak. Jde o možnost zajistit si evropské dotace – když obec nemá za partnera soukromou firmu, má nárok na bruselskou podporu. Je škoda, že se tomu dává politický nádech. Podle mě je třeba zhodnotit hospodaření jednotlivých společností a pak si nechat předložit nejlepší nabídku. Jde jen o nastavení podmínek a následnou kontrolu.

To je součást kritiky, že si obce neumějí vyjednat dobré podmínky ve smlouvě.

Ano, část smluv je dlouhodobá a nikdo do nich nevstupuje. Ale zároveň mnoho firem přistoupilo k přehodnocení smlouvy dobrovolně, například na Olomoucku se změnil kontrakt ve prospěch vlastníka, aniž by původní smlouva skončila. Věřím tomu, že provozovatelé teď vyjdou vstříc právě proto, že se budou ucházet o kontrakty na další období. Je to o odvaze vlastníků přijít s takovým požadavkem.

Není přece třicetiletá smlouva příliš dlouhá? Za tu dobu se může změnit mnohé.

Souhlasím, ale těžko to hodnotit. Před lety se uzavíraly v různých podmínkách a bylo to výsostné právo samospráv. Nikdo teď nemá právo je kritizovat bez toho, aby se popsaly chyby a navrhlo se řešení. Investice se zlepšují. Není to pořád dost, bylo by třeba 20 miliard ročně a dává se necelých patnáct.

Analýza úřadu vlády hovoří o vysokém odlivu zisku do zahraničí právě v oboru vodárenství. Je to tak?

Zisky v sektoru se pohybují od nuly do 7,5 procenta. Vodárenství je dostatečně kryto kontrolou ministerstva financí a samosprávami. Zahraniční společnosti sem přišly s tím, že určitý návrat kapitálu musí mít. Jinak by to nebylo podnikání. K mateřským firmám samozřejmě nějaké peníze směřují, ale je to jasně vyčísleno. V kalkulaci, kterou úřad vlády představil, jsme přišli na chybu – brala v potaz pouze investice do vodárenského majetku od provozovatelů, což jsou opravy vyčíslené na 3,5 miliardy ročně. A neuvážila asi 7,5 miliardy ročně, které dávají vlastníci z vybraného nájmu. Napsali jsme dopis na vládu a žádali korekci.

Jak to dopadlo?

Odpověď uvádí, že vycházeli z obecných informací a analýz z otevřených zdrojů. Chybu nepřiznali, ale připustili, že až to budou zpracovávat příště, osloví nás, abychom jim dodali údaje. Každopádně číslo v analýze ukazuje pouze, kolik se dalo na běžnou údržbu a opravy havárií, o investicích neříká nic.