Pravidelně publikujeme také texty o mýtech v tuzemském vodárenství. Další komentář vyšel v týdeníku Euro. Věří Andrej na Hastrmany?
Řeči o tom, jak nám vodárenští žraloci Veolia či Penta navyšují cenu vody, jsou věcně zcela nepodloženým mýtem. Víra ve zlé zahraniční hastrmany, kteří odírají nebohé spotřebitele a činí českou vodu z vodovodu nejdražší v Evropě, je mezi domácím obyvatelstvem rozšířena celkem hojně. A po široké vrstvě komunálních politiků zasáhla i českou vládu Andreje Babiše, která připravuje projekt na státní půjčky obcím, které budou chtít odkoupit vodárenské společnosti. A některé obce tak již činí i bez půjček.
Předloni převzala své vodárny od Veolie západočeská Plzeň a nyní získala 49 procent PVK i Praha a chce nakonec všechno. Privatizovat vodu a ČEZ prý byl hluboký omyl, soudí premiér Babiš, který zapomněl, že jeho osobním bankéřem stojícím v čele fondu Hartenberg je člověk, jehož životním opusem je získání Severomoravských vodovodů a kanalizací skupinou Penta, v níž původně působil. Nehledě na to, že po založení Hartenbergu Josef Janov plánoval investovat Babišovy peníze i do vodárenských společností. V případě ČEZ si pak Babiš už zřejmě nepamatuje, že tím, kdo chtěl opravdu privatizovat, tedy předat majoritu v našem energetickém gigantu nějakému velkému investoru ze zahraničí, byl jeho současný parťák Miloš Zeman, který na prodej 66 procent akcií vypsal na přelomu tisíciletí dokonce tendr, který nakonec nedopadl, protože nabídnutá cena se zdála nízká.
Žádný český vynález
U vodárenských společností to ale bylo všechno jinak. Především voda nikdy nebyla zprivatizována. Zdroje vody jsou státní a 90 procent vodárenského majetku, tedy úpraven vody, čističek, vodovodů a kanalizací, je v rukou měst a obcí.
Ty tento majetek v 90. letech získaly bezplatně od státu a drží ho dodnes. Zhruba dvě třetiny obcí pak od majetku oddělily provozní část, kterou pak prodaly soukromému investorovi, který vodárenský majetek spravuje a platí z něj nájem.
Mimochodem tento model funguje ve velké části Evropy dlouhá desetiletí úplně stejně, takže nejde o žádný český transformační vynález. Tyto peníze jsou pak rozhodující položkou pro investice a pro údržbu vodárenského majetku. Města a obce také podle pravidel státní cenové regulace určují ceny vodného a stočného, jejich součástí je i přiměřený zisk provozovatele, který momentálně dosahuje 8,3 procenta před zdaněním. Řeči o tom, jak nám vodárenští žraloci, jako je Veolia, Penta či další podobní provozovatelé vodovodů, navyšují cenuvody, jsou tedy věcně zcela nepodloženým mýtem. Stejně jako to, že odliv dividend je důvodem pro nedostatečné investice a údržbu. Ato s vědomím, že ne všechny smlouvy se soukromými provozovateli byly uzavřeny úplně čistě a korektně.
Podnikání ani ve vodárenství není charitativní činnost. Ale funguje a přináší výsledky.
Dražší voda než v Římě
Podle vodárenského sdružení Sovak od počátku 90. let k původním 50 tisícům kilometrů vodovodů přibylo dalších 30 tisíc. Délka kanalizace se zdvojnásobila a čištěna je dnes téměř veškerá odpadní voda v zemi. Počet čističek narostl dokonce čtyřikrát. Ztráty vody, které přesahovaly polovinu spotřeby, pak poklesly o 70 procent. Financování těchto investic pochází dominantně z příjmů z vodného a stočného, tedy z nájmů vybíraných od vodárenských společností, přestože třeba na rozsáhlé výstavbě čističek odpadních vod se významně podílely peníze z fondů EU. Z nich pak ale již není hrazen jejich provoz, což ovlivnilo růst cen vodného a stočného mnohem výrazněji než dividendy nějakých zahraničních hastrmanů.
Příjemce dotace totiž musí doložit ekonomickou udržitelnost investice a započítat zvýšené náklady na čištění do cenyvodného a stočného.
Podle Sovaku představují investice do vodárenských sítí v Česku 38 procent z tržeb z vodného a točného. Celková část- B ka pak činí necelých čtrnáct miliard korun ročně.
Cena vody v Česku, pokud srovnáváme podle účtovaného kubíku, patří s 86 korunami v evropském srovnání k těm vyšším a přesahuje třeba cenu vody v Římě, ale zdaleka nedosahuje cen německých.
Nicméně cenové srovnání je ošidné.
Jednak neodráží odlišnou výši DPH, která se v zemích západní Evropy pohybuje od dvou a půl do deseti procent, zatímco u nás je to patnáct procent, tedy stát si bere zhruba dvanáct korun z kubíku, což není úplně málo. Nová vláda sazbu na vodné a stočné nyní navrhuje přesunout do sníženého desetiprocentního pásma, což by vodárnám mělo umožnit snížit ceny o čtyři koruny, nicméně z flskálního hlediska to není nejmoudřejší.
Vliv na cenu mají i využívané zdroje vody, kdy podzemní zdroje jsou většinou výrazně levnější než zdroje povrchové. I u nás se platí za odběr podzemní vody dvě koruny za kubík a z povrchových zdrojů se cena pohybuje mezi čtyřmi až sedmi korunami. Již delší čas se přitom diskutuje o zdražení odběru podzemní vody až na osm korun za kubický metr. K tomu je třeba připočítat ještě poplatky za vypouštění odpadních vod a další platby státu, takže Sovak uvádí, že stát získává až 41 procent z toho, co platíme za vodné a stočné. Tím, kdo na vodě nejvíce vydělává, je tedy jednoznačně vláda, a porovnávat tak ceny mezinárodně je poněkud ošidné.
Nemístné plýtvání
Ono nejde ani moc porovnávat ceny v jednotlivých regionech. A už vůbec nevychází, že tam, kde distribuci vodykontroluje municipalita, mají vodu levnější.
Například v současnosti asi největší komunální vodárenská společnost Vodárna Plzeň prodává kubík vody za 86,14 koruny, zatímco na jihu sousedící okres Klatovy má vodu od Veolie za 63,66. Naopak v Tachově od rovněž francouzského Suezu za 89,92. Třebíčské komunální vodárny prodávají za 90,69 koruny, rovněž komunální Jihlava za 94,86 a rakouským koncernem Energie AG zásobované Jindřichohradecko ji má za 72,47.
Je pravda, že v Plzni po převzetí vodáren od společnosti Veolia v roce 2016 snížili cenu zhruba o šedesát haléřů za kubík, nicméně hospodářské výsledky za rok 2017 ukazují, že zisk, i přes zvýšení tržeb, se meziročně snížil ze 101 na 74 milionů a mzdové náklady stouply ze 141 milionů na 156 milionů. Jeden rok jistě nepředstavuje žádný trend, nicméně pokles efektivity je zřejmý a investice města ve výši 700 milionů korun nemusí mít nijak závratnou návratnost, 0 nějakém zlevňování vody a dodatečných investicích nemluvě.
Stejnou cestou jako Plzeň chce jít 1 hlavní město. Praha však zatím koupila jen 49 procent akcií Pražských vodovodů akanalizací od koncernu Veolia za 1,7 miliardy korun. Při zhruba 520 milionech korun vyplácených na dividendách v minulých letech se návratnost jeví jako poměrně solidní. A na jedné straně se tak nelze divit, že by současné vedení města chtělo do budoucna získat firmu celou.
Jenže vše je třeba posuzovat i v souvislostech a tou podstatnou je dlouhodobá úroveň hospodaření jiných městem stoprocentně kontrolovaných firem, jako je třeba pražský dopravní podnik a mnohé další, obsazené politickými trafikanty a navštěvované často kriminální policií z titulu nejrůznějších veřejných zakázek.
Pro Prahu jsou totiž podstatné jiné peníze než dividendy. Především dvě a čtvrt miliardy korun ročně, které dostává stoprocentní městská Pražská vodohospodářská společnost od PVK jako nájemné za vodohospodářský majetek ajež jsou pro ni zcela dominantním zdrojem pro financování investic i údržby. A na ty je třeba vydělat, což není úplně jednoduché.
Starou známou „víru uhlířskou“, že veřejný vlastník dokáže být přinejmenším stejně efektivní či ještě efektivnější než vlastník soukromý, s pražskými radními, řadou českých primátorů a starostů i premiérem Babišem tváří v tvář hospodaření většiny komunálních firem v zemi je prostě velmi obtížné sdílet.
Vytvářet nějaký státní fond, který by výhodnými půjčkami motivoval obce k odkupu vodárenských distribučních společností, se pak jeví jako zcela nemístné plýtvání veřejnými zdroji. Zdroj: Euro
Autor: Pavel Páral
Autor: Pavel Páral