
Několik starých výkresů a černobílých fotografií; nic víc a nic méně. To je vše, co zbylo po nenápadné budově, která vstoupila před 140 lety do dějin jako Vinohradská vodárna v Podolí, píše Jan Kolář, archivář Pražských vodovodů a kanalizací.
Pokud bychom podle něj dnes uspořádali pouliční anketu na téma „Vinohradská vodárna“, nejrychleji by se zorientovali uživatelé pražských tramvajových linek, kteří projíždějí přes stejnojmennou zastávku na Korunní třídě. Nemálo z nich by si název stanice dalo do souvislosti s historickou vodárenskou věží, která stojí poblíž, píše dále Kolář.
Vlastní vodárnu na podolském břehu Vltavy, která do vodojemu na Vinohradech čerpala vodu, by si připomněl jen málokdo. A není divu – stavba byla zbourána již po druhé světové válce a o mnoho pamětníků již přišla.
Příběh vodárny je podle archiváře vodařů úzce spjat s historií samotných Vinohrad, které se po získání právní subjektivity v poslední čtvrtině 19. století začaly neočekávaným tempem bouřlivě (a zcela nezávisle na Praze) rozvíjet.
Kompletní příběh najdete zde.