Když putování na Táborsku, tak putování podél Lužnice. Minule jsme naši cestu úžasným údolím mezi Táborem a Bechyní ukončili u Stádleckého řetězového mostu. Ostatně přečíst si o tom můžete zde a zde. Lezli jsme po skalách, visuté lávce nebo chodbou proraženou ve skále. Prošli jsme také kolem bělostných mlýnů tyčících se nad vodní hladinou, do níž se odrážejí a vytvářejí díky splavům a peřejím úchvatné živoucí obrazce.
Od řetězového mostu budeme pokračovat v těsné blízkosti vodní hladiny lesem až k areálu Liška. Ten v současnosti slouží jako středisko Karlovy univerzity. Ale bez obav, pivo a kávu vám v kiosku dají, i když u sebe nemáte index (dnes tedy spíš ISIC kartu). Navíc se dozvíte leccos ze života současných vysokoškoláků. Řeka v tomto úseku plyne líněji, cesta je nenáročná, od Lišky půjdete kolem dalších chatovišť až k meandru, kde se charakter toku i okolní krajiny zásadně mění. Cesta vede do prudkého svahu nad řeku, pod vámi jsou skály. Nad tímto útesem byl u Dobronic u Bechyně vybudován gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie zmiňovaný již v polovině 14. století. Od něj je úžasný výhled na údolí řeky, stejně jako na přilehlé Dobronice s dominantou v podobě zříceniny hradu. Dalších pár set metrů po kraji pole nad skalním útesem je jedním z nejkrásnějších úseků cesty. Malebnost krajiny zdálky narušují snad jen chladicí věže Jaderné elektrárny Temelín.
Z dobronického hradu se dochovala válcová věž, zbytky zdí paláce a opevnění. Hrad z počátku 14. století byl na počátku 16. století goticky přestavěn, poté ho jako letní sídlo využívali jezuité, od konce 18. století byl rozebírán na stavební materiál. Dobronice jsou malebnou obcí, jejíž kolorit dominantně určují právě řeka a hrad. V létě je tady několik možností občerstvení stejně jako ubytování. Život zde tepe poklidným tempem. Jihočeským, řekli bychom. Ze silničního mostu se otevře krásný výhled zpět do údolí Lužnice, na hrad a na zmiňovaný gotický kostel na horizontu v dálce.
Z Dobronic budeme pokračovat po louce podél toku až k místům, kde klidně plynoucí Lužnice získá opět divočejší charakter. Mohutné skály zde vytvářejí tůně a klidnější tišiny, stejně jako peřeje uprostřed řeky, přes které voda bystře proudí.
Dva kilometry před Bechyní se stezky od řeky vzdaluje. Předtím je ale potřeba od ní vystoupat na skálu, z níž je krásný výhled do údolí. Za hřbitovem se potom stezka k řece vrací a uvítáním pro poutníka přicházejícího do Bechyně je mohutný oblouk ikonického železobetonového mostu z konce 20. let minulého století, který se klene nad řekou ve výšce 60 metrů. Díky svému oblouku je nazýván jako Duhový most, souběžně po něm vede silniční komunikace i železniční trať Františka Křižíka spojující Tábor a Bechyni. A v Bechyni je co vidět, město má své neopakovatelné kouzlo. Ale o tom až příště.