Meziválečná Praha a její vodárenství jsou podle Pražských vodovodů a kanalizací spojeny s celou řadou osobností, které jsou v dnešní době neprávem zapomenuty. Díky těmto odborníkům dnes Praha profituje z úspěšně dokončeného vývoje vodárenské sítě a má v budoucnu na co navazovat. Autorem textu, který publikoval portál pvk.cz, je historik společnosti Kryštof Drnek.
Jan Vancl je dnes naprosto zapomenut, ale hlavně díky němu má Praha jednu ze svých významných technických památek – Podolskou vodárnu. Vancl, vrchní stavební rada a absolvent Českého vysokého učení technického, se narodil roku 1867 a stal se dlouholetým ředitelem vodárny města Smíchov, od roku 1916 ředitelem její technické kanceláře. Za jeho působení došlo k rozšíření potrubní sítě, ke stavbě nové přečerpací stanice na Václavce, která se později stala důležitou součástí celoměstské vodárenské sítě.
Po svém penzionování v roce 1919 byl v roce 1920 osloven městskou radou a požádán o radu, jak dále do budoucna postupovat při rozvoji pražské vodárenské sítě. V roce 1921 proto vypracoval Program budoucího zásobení hlavního města Prahy vodou, který se stal úhelným kamenem meziválečného vývoje. V něm postuloval dlouholetý názor o návratu k Vltavě jakožto zdroji užitkové vody. Díky tomu došlo proto k rozhodnutí o výstavbě nové Podolské vodárny na místě původních dvou starších vodáren. Jan Vancl zemřel roku 1948.