Potápěči na Orlíku hledají zatopené domy rodáků

Orlík odhalil zatopené vesnice. Objevují se zbytky domů, celé jezy i pozůstatky elektráren z první republiky. Valná většina zatopených staveb však nikdy světlo světa nespatří. Nachází se ve více než padesátimetrové hloubce. K nejaktivnějším potápěčům patří Jiří Soukup. Do vod přehrad se vydal zhruba pětsetkrát. Soukup si místa k potápění vybírá podle starých map, dobových fotografií, videí a knih. Co prozradil v rozhovoru pro portál pribram.eu?

Na potápěče se obrací lidé, aby jim našli jejich zatopený rodný domov. „Setkali jsme se se starší paní, která kdysi bydlela na Radavě. Vyprávěla o staré řece, jaký byl život na Radavě a s kým si jako malá hrála. Dokonale nám dovedla popsat, kde kdo bydlel, jak se jmenoval. Při tomto setkání jsme jí slíbili, že se pokusíme najít její rodný domek. Ukázala nám pár fotografií a popsala, v kterých místech bydleli. Byli jsme plní dojmů z vyprávění, a tak jsem hned sedl k mapám a začal hledat a plánovat. Trvalo to pár měsíců, než se nám to podařilo. Nejdříve jsme objevili kapličku, a pak už se nám po několika ponorech povedlo najít i její rodný dům. Vylovil jsem jí z domku cihlu, a když jsem viděl, jak je šťastná, slíbil jsem jí, že pořídíme video. To byl ale problém, protože viditelnost v hloubce, kde objekt stojí, se pohybuje pouze od půl metru do metru. Jen občas se voda umoudří a viditelnost se vylepší, to bývá ale pouhých čtrnáct dní v roce, někdy v létě. A tak nezbývalo, než se pravidelně na Radavu jezdit potápět a kontrolovat viditelnost. Při tom jsme objevovali další stavení ve vesnici,“ řekl Soukup.

Podle něj je většina vesnic a stavení v hloubkách padesáti metrů a hlouběji. „Je zde špatná viditelnost a také velice studená voda. V zimě má kolem čtyř, v létě maximálně osm stupňů. Zapotřebí je tedy kvalitní kompas a silné světlo. Důležitý je také suchý oblek, do kterého nenateče voda a díky vzduchu uvnitř, který funguje jako izolace, člověk neprochladne. A samozřejmě kvalitní potápěčský přístroj,“ pokračoval Soukup.

Potápění však nese řadu rizik. „Občas se podaří zamotat se do nějakého starého vlasce. Pak je zapotřebí zachovat klidnou hlavu, použít nůž a uřezat je. V zatopených stromech bývá hodně vlasců od rybářů, vytváří úplné pavučiny. I samotné stromy jsou svým způsobem nebezpečné. Některé i po tolika letech jsou stále velice pružné, jako kdyby vůbec nebyly tak dlouho pod vodou. Jiné jsou ztrouchnivělé a stačí se dotknout větve, která se pod rukama rozpadne,“ doplnil zkušený potápěč.

Orlická přehrada je součástí Vltavské kaskády v jižních a středních Čechách. Byla vybudována v letech 1954–1961 a přehradila tok Vltavy u Solenice na Příbramsku. Vzniklému jezeru muselo ustoupit 14 mlýnů, velký počet pil a 650 obytných a hospodářských staveb. Přehrada byla uvedena do provozu 22. prosince 1961. Největší hloubka je 74 metrů a jde o nejobjemnější nádrž v České republice.