Už název – Zlaté Hory – dává jednoznačně najevo, s čím je historie města na hranici s Polskem na Jesenicku spojena. Těžba zlata začala již na počátku 13. století a skončila až po sametové revoluci na počátku 90. let minulého století. Zlato se v průběhu historie dobývalo několika způsoby a kromě hlubinné těžby šlo také o rýžování u zlatonosné řeky Olešnice. K ní se rozhodně během krásných podzimních dnů vyrazit i nyní.
Zhruba kilometr od města byl u řeky vybudován Zlatokopecký skanzen a naučná stezka Údolím ztracených štol (má délku 2,5 kilometru a 10 informačních zastavení). V údolí je k vidění replika zlatorudného mlýna, stoupy na drcení rudy, tavicí pec, ale také řada pozůstatků těžby v podobě pinek, odvalů a kanálů pro přívod vody do rýžovišť. A právě to skrývá unikátní zajímavost pro milovníky turistiky za vodními zajímavostmi.
Pár set metrů nad zlatorudnými mlýny byl z řeky Olešnice vybudován náhon, který pokračuje dál k zahrádkářské kolonii u Zlatých Hor a obkružuje město, přičemž se následně vlévá pod zámeckým vrchem se zříceninou Edelštejna do Černého potoka, který se ve městě vlévá do Zlatého potoka a míří dále do Polska.
V centrální malebné části naučné stezky se zhruba 300 metrů od zlatorudným mlýnů nachází zmiňované unikátní místo. Voda zde totiž překonává fyzikální zákony a „teče do kopce“. Tady nezbývá, než se poklonit umu tehdejších stavitelů, kteří dokázali s využitím svých znalostí převádět vodu mezi jednotlivými údolími pro potřeba horníků. V tomto případě voda proudí z údolí Olešnice přes hřbet štoly Tří králů až do rýžovišť zlata za Hadí louky.
Voda hrála naprosto zásadní roli při povrchovém i hlubinném získávání zlata, což platí dvojnásob pro rýžoviště, kde byl vody nedostatek, jako tomu bylo právě u Zlatých Hor. Optický klam je v popisovaném místě tak silný, že umocněn poklidnou atmosférou a jinak plynoucím časem získává návštěvník pocit, že se na okamžik ocitnul mimo platnost všech platných přírodních zákonů.
Foto: Marek Síbrt