Téměř třicet let strávil Milan Katauer ve Starých Hamrech na Frýdecko-Místecku v budově s číslem popisným 1. To označuje provozní objekt vodního díla Šance. Katauer totiž patří zatím k nejdéle sloužícím tamním hrázným. Rozhovor, který přinesl idnes.cz, publikujeme v plném znění.
„Před nedávnou rekonstrukcí přehrady stál na místě současného moderního střediska domek hrázného a my jsme v něm s manželkou a dětmi bydleli. Vlastně pár metrů od břehu nádrže, která už půl století zásobuje Ostravsko pitnou vodou,“ říká 66letý důchodce Katauer.
Jak se člověk stane hrázným?
U mě to byla náhoda. Chtěli jsme kvůli dětem bydlet blíže přírodě. Když jsme řešili, jak to udělat, objevil jsem inzerát na elektrikáře a energetika s podmínkou, že se musí celá rodina přestěhovat do domku hrázného. Jsem profesí elektrotechnik, tak jsem se přihlásil do konkurzu a uspěl. Do té doby jsem netušil, že něco jako hrázný existuje. Spravovat vodní dílo mě naučili mí předchůdci. Ovládání technologií, výpočty, měření… Bylo toho hodně.
Jaký je pracovní den hrázného?
Byl jsem vedoucí osmičlenného týmu. Hrázní slouží sedm dní v týdnu. V odpoledních a nočních hodinách vždycky jeden z nás držel pohotovost pro případ havárie, poruchy nebo případné manipulace. Den začíná měřením parametrů, jako je výška hladiny, přítoků, odtoků, provozu vodní elektrárny. Z výpočtů se připravuje hlášení pro dispečink. Pak přijde na řadu kontrola měřicích zařízení v hrázi a okolí vodního díla, strojovny a technologií obecně. Dále hrázní udržují zařízení, stahují třeba naplavené dřevo, kácí překážející porosty nebo kosí trávu. Je to jako provoz domácnosti, která se také musí udržovat, uklízet, opravovat. Část dne zabere administrativa. Prioritní pro všechny je však hlídat bezpečnost hráze.
Musel jste přehradu někdy obcházet celou?
Mnohokrát, dělá to 28 kilometrů. Častěji se ale objíždí autem nebo na lodi, protože některé úseky jsou po břehu špatně přístupné. Jinak pro zajímavost, zatopených je 337 hektarů plochy.
BylyŠance někdy vypuštěné?
Není to možné. Jsou jako zdroj pitné vody kapacitně nenahraditelné.
Kdy byla přehrada v největším ohrožení?
Nedá se to nazvat ohrožením, ale největší zátěž podstoupila při povodních v roce 1997. Extrémní deště totiž přišly v momentě, kdy byla téměř plná. Během několika dnů napadl půlroční denní průměr srážek. Jelikož jde o nejvýše položenou nádrž, první se musely odpouštět dolní přehrady, aby nenastal velký kulminační přítok v Ostravě. Až pak jsme mohli plnou kapacitou vypouštět i my. Další kritický bod pro nás znamenalo křížení vodovodního potrubí dole kousek pod hrází přes řeku Ostravici. Slouží jako přivaděč vody pro úpravnu v Nové Vsi. Hrozilo, že kdyby se potrubí o průměru metr poškodilo, Ostravsko by zůstalo z velké části bez vody. Tehdy pracovali na plné obrátky všichni hrázní a spolu s dispečinkem povodí všechno řešili. Naštěstí jsme to zvládli.
Měl jste při povodních strach?
Kdo se nebojí, lže. Jenže v tom zápřahu jsem si to moc neuvědomoval. Přerušila se dodávka elektrického proudu a my jsme museli ručně točit obrovskými hydrouzávěry. Nedomýšlel jsem fakt, že stojím hluboko pod vodou a nade mnou se valí masa vody. Na druhou stranu mnohem horší situace přišla až následující dny. Zvědavé masy lidí, které se i přes zátarasy snažily dostat na hráz. Někteří byli i agresivní, když jsme se je pokoušeli vykázat, a museli nám pomáhat policisté. Z toho jsme byli více vyčerpaní než z ovládání přehrady za povodně.
Byl ještě nějaký rizikový okamžik kromě povodní? A dá se odhadnout, co by se dělo při protržení hráze?
Ne, po povodni se až na nějaké technické poruchy, drobné průsaky a anomálie v koruně, které se ale dají bez potíží napravit, nic nestalo. Když se chystala rekonstrukce hráze, simulovalo se její přelití v laboratoři, ale jak by to doopravdy mohlo vypadat, kam by se až přes 50 milionů kubíků vody rozplavilo, nikdo neodhadne. Záleží na tom, kde by se sypaná hráz protrhla nebo jak moc. Hráze jsou velmi odolné.
Řekl jste, že Šance mají sypanou hráz. Jaké existují další?
Různé typy betonových, železobetonových, zděných. Sypanou si lze představit jako dlouhou pyramidu z kamení a štěrku, v jejímž středu je jílové jádro – taková clona, která zabraňuje průsaku vody. Tady se sypaná zvolila kvůli horským podmínkám. Okolní svahy se pohybují a ona má na rozdíl od ostatních lepší plasticitu.
Respektují turisté zákazové tabule kolem přehrady?
Ne, velkou část práce hrázných zabere vykazování lidí z ochranného pásma. Někdy i desetkrát za týden. Nejhorší jsou houbaři. Kolem vodárenské nádrže s pitnou vodou je pásmo 1. hygienické ochrany do 100 metrů od hladiny a na něj navazují pásma se zvýšenou ochranou. Všude jsou upozornění. Přesto to nestačí. Někdy stačí domluva, občas je problém a musí se volat policie. Někteří argumentují tím, že je to státní přehrada a oni platí státu daně, tak tu mohou být. Stává se také, že nachytáme plavce nebo pytláka na rybách. Šance jsou vyjmuty z rybářského práva.
Rybám se tedy v nádrži zřejmě daří.
Jsou tu dravci jako štika, candát, sumec nebo pstruh i další druhy. Když je klid, lze je pozorovat i z komunikační lávky. Ryby v přehradě slouží jako indikátor čistoty. Pravidelně se dělá zdravotní odlov, kdy se sleduje růst ryb a zdravotní kondice, dá se z nich o vodě zjistit spoustu informací.
Čím jsou Šance ještě zajímavé?
Údolím kdysi vedla železnice. Když při rekonstrukci klesla hladina, odkryly se části starých kamenných mostů i s letopočty, drážní těleso či základy původních domů. I domorodci se chodili dívat na zbytky obydlí svých předků. A na druhé zajímavosti mám trochu zásluhu. Před šesti lety se dostavěla drenážní štola. Když se debatovalo o tom, že bychom ji měli nějak nazvat, napadlo mě jméno ženy, která roky žila kousek od hráze, vlastně ze všech obyvatel nejblíže. Jmenovala se Cecílie, a tak se štola nazývá Cecilka. Při křtu jsme bouchli šampaňské.