Hydrolog Bohumír Janský pro MF DNES: Musíme zatopit údolí řek

V boji se suchem by se Češi měli podle hydrologa Bohumíra Janského vrátit k osvědčeným postupům předků. Kromě budování nových nádrží by měli obnovit zaniklé menší rybníky a malé horské nádrže. Rovněž by se měl změnit přístup k obdělávání zemědělské půdy. Janský poskytl rozhovor MF DNES, který publikujeme v plném znění.

Nedostatek vody nejvíce vnímají vodohospodáři a zemědělci. Jakou motivaci má běžný občan, aby opatření proti suchu po politicích chtěl? Většina lidí nedostatek vody pociťuje jen tehdy, když si nemohou napustit bazén nebo jim na chalupě vyschne studna.

Pokud starosta vydá nařízení o omezení spotřeby, je to už to poslední, co se může v této oblasti stát. Měli bychom řešit, proč nemá vesnice vodu. A proč má po bouřce pokaždé na návsi deset centimetrů ornice, kterou tam splavil přívalový déšť z okolních polí. Je potřeba se domluvit, jak budou vypadat pozemky v okolí vesnice. Není to jen zájem vlastníků, kteří na polích hospodaří, ale všech občanů. Lidé na to nemusí mít vzdělání, stačí jim zkušenosti. Stačí, když vědí, že už se to tam mnohokrát stalo. Musíme řešit příčiny problémů s vodou – proč je tu sucho a proč voda z krajiny rychle odtéká – nikoli následky. Ty pak stojí více peněz a opatření nejsou natolik účinná.

Dílčí plány na boj proti suchu jsou tu už několik let. Proč se v tomto směru dosud nic koncepčního neudělalo?

 Je třeba zásadním způsobem některé věci změnit, a to bude bolet, bude to těžké a drahé. Tato doba nám nicméně nabízí ideální možnosti s tím něco udělat. Jsme na prahu katastrofy sucha a je známo, že každá katastrofa hýbe pokrokem lidstva – to jsme viděli při velkých povodních, kdy vláda uvolnila značné peníze na protipovodňovou ochranu. Nyní předpokládám, že uvolní finance na řešení problémů sucha a pustí je i do výzkumu a realizace praktických opatření, do subvencí pro zemědělce, kteří doporučená opatření uskuteční.

U nich by se mělo začít?

Dnes ministr zemědělství mluví jen o rybnících a přehradách, ale to je málo. Je třeba se podívat, jak vypadají lány zemědělské půdy, a upřít tam pozornost. Zemědělci hrají a budou hrát klíčovou roli při zadržování vody v krajině. Do půdy se vejde více vody než do všech českých přehrad dohromady. Podstatná část problému, který dnes máme, souvisí se špatným hospodařením na zemědělské půdě, a to především po revoluci. Řekl bych, že škody jsou větší za posledních dvacet až třicet let než v období socialistického zemědělství, kde řada problémů začala – scelování pozemků, velké lány v 70. letech, kdy vznikaly státní statky a družstva a narůstala eroze a velký smyv. Člověk dnes v krajině nevidí hlubokou orbu – zemědělci sklidí obilí a udělají mělkou podmítku.

Podrývání zhutněného podorničí je prý energeticky nesmírně náročné, proto to zemědělci nedělají.

 Ale to, že se nám voda nevsakuje do půdy, je větší problém. Zemědělce není třeba poučovat, velice dobře vědí, co s půdou dělají. Musíme ale přistoupit k půdě jinak – zkypřit ji a zhutnění postupně odstraňovat, protože chybí organická hmota v půdě. Zhutněné podorničí je produkt této doby a současného zemědělství. Podílí se na něm nesmírně těžká technika– obrovské zahraniční traktory a těžké stroje, které po polích táhnou. Za mého mládí jezdily po poli lehké traktory Zetor, které půdu nezhutnily. Ke koním, což je ideální představa, už se vracet nebudeme.

Jste velkým odpůrcem pěstování kukuřice. Proč?

Protože se často pěstuje na kvalitní orné půdě a jen kvůli tomu, aby mohla být zpracována v bioplynové stanici podobně jako rychle rostoucí dřeviny. Kdyby to viděli naši dědové, zhrozili by se. Navíc je to širokořádková plodina a zejména na svazích umožňuje intenzivní erozi. Veškeré dotace do bioplynek by měly být okamžitě zastaveny a měli bychom přiznat chybu. Jednu velkou chybu jsme už udělali se solární energií, za kterou budeme ještě dlouho doplácet.

Zaspalo ministerstvo zemědělství, když nemá pod kontrolou, jak zemědělci s půdou zacházejí a co na ní pěstují?

 Možnosti přes omezení dotací tady jsou a je potřeba kontrolovat, jestli farmáři skutečně dodržují zásady udržitelného hospodaření. Každý rok by se někdo měl přijet na pole podívat, k jakým úpravám tam došlo, zkontrolovat plodinovou skladbu – například že se kukuřice nepěstuje na svažitých pozemcích nebo že tam nejsou rychle rostoucí dřeviny, které vyčerpávají půdu. My Češi potřebujeme kontrolu, a pokud tato opatření nechápeme, musí být přísnější regulace a sankce.

Zemědělci by ve vlastním zájmu měli na půdě hospodařit udržitelně. Proč to někteří nedělají?

Jde zase jen o peníze. Protierozní úpravy na zemědělské půdě budou něco stát a zmenší se tím plochy orné půdy. Bude méně kukuřice a méně řepky na našich polích, méně topiva do bioplynových stanic, a tím pádem méně peněz.

Největším zemědělcem v zemi je společnost Agrofert, která před převedením do svěřenského fondu patřila Andreji Babišovi. Proč by se za jeho vlády zpřísňovala opatření a kontrola zemědělců ve vztahu k dotacím na půdu?

Kdo jiný než předseda vlády by měl jít příkladem a na pozemcích, které obhospodařuje, realizovat opatření na udržení vody v půdě? Jeho popularitě by to určitě neuškodilo, naopak. Navíc jeho nejbližší zástupce a místopředseda vlády (Richard Brabec, ministr životního prostředí, pozn. red.)s bojem proti suchu počítá a rozmanitá opatření propaguje. Je to ideální konstelace.

Kromě půdy by vodu v krajině měly zadržet i vodní nádrže. Co si o tom myslíte?

Jako hydrolog jsem přesvědčený, že bychom měli obnovit rybníky a malé horské nádrže. Na našem území jsme mívali 40 tisíc rybníků, dnes jich je polovina. Císař Josef II. vydal kdysi patent, v němž prosazoval pěstování obilí na úkor chovu kaprů. Tam to začalo. Pak jsme v tom pokračovali a zlikvidovali jsme obrovské množství vodních ploch, které v krajině byly, a to je velká škoda.

Podle některých argumentů nejsou rybníky důležité jako vodní zdroje, protože v případě potřeby z nich vodu čerpat nemůžete, a mají řadu nevýhod, například velký odpar a nekvalitní vodu. Máte jiný názor?

Jsem si vědom těchto negativ – mělká voda, rychlé prohřívání, nekvalitní zelená voda… Není to voda na závlahu zemědělských pozemků. Do naší krajiny ale patří, i když nejsou všespasitelné. Malé rybníky mohou v zemědělské krajině působit jako sběrače vody. Během přívalových dešťů zachytí na dolním konci svahů vodu ze zemědělské půdy, a tak ochrání vodní zdroje před nadměrným smyvem hnojiv a živin. Je samozřejmě potřeba upravit dráhy odtoků, které přivedou vodu do rybníka. Sediment je pak plný živin, je tam spousta dusíku a fosforu, rybník se odbahní a sediment se může znovu použít na pole jako hnojivo, jako to dělali naši dědové.

Takže by rybníky sloužily zemědělcům?

Ano. Kromě rybníčku na dolní části svahu by nahoře, na takzvaném rozvodí, měla být travina nebo nějaká trvalá kultura – vojtěška, jetel. Velká část srážkové vody má při přívalovém dešti možnost se vsáknout, neodtéká hned po povrchu svahu. Pokud je svah příliš dlouhý, dráhy odtoku musíme přerušit a udělat tam travní pás nebo pás trvalé plodiny, jako to dělali naši dědové. Pokud má svah větší sklon a travní pás není schopen vodu zachytit, tak tam musí být zasakovací příkop, co nejvíce po vrstevnici. Podívejte se někdy, jaká je realita v krajině.

A co myšlenka malých horských nádrží?

Moje srdeční téma je obnova malých historických nádrží v našich horách, v lesích, takzvaných klauz. Chceme vodu zadržet už u pramenů v horských oblastech. Jen na centrální Šumavě je nejméně osmnáct klauz, některé postavil inženýr Rosenauer (stavitel Schwarzenberského plavebního kanálu, pozn. red.) počátkem 19. století. Můžeme citlivě obnovit hráze, použít místní materiál – žulu, dřevo. Největší je Rokytská slať, kam se vejde 130 tisíc kubíků vody.

K čemu jsou dobré?

Pomohou řešit sucho i částečně přispět k protipovodňové ochraně. Mohou se nejprve udělat jako suchý poldr pro případ přívalových dešťů, a když sucho bude akcelerovat za deset patnáct let, kdy nám klimatologové předpovídají středomořské klima, tak tyto klauzy můžeme napustit. Na německé straně jsou všechny napuštěné, považují to za stabilizační prvek v přírodě, který udržuje vodu v krajině. S tím bychom mohli začít – když ne na Šumavě, tak v Krkonoších, v Krušných horách, kde levé přítoky Ohře dělají obrovské problémy při povodních.

Zmínil jste ministerstvo zemědělství, které horuje pro stavbu nádrží na vodních tocích. Některé profily v krajině jsou pro to dokonce dlouhodobě rezervované, jde o 66 míst. Je to cesta?

Malé přehrady bychom měli stavět, i když nás to bude mnohdy bolet. Budeme muset některá ta nádherná říční údolí, někdy chráněná, zatopit, což říkám jako přírodovědec a ochránce přírody docela nerad. Musíme se na to podívat z celonárodního hlediska, kolik vody tady schází. Pokud tato společnost dojde k poznání, že povodně a sucho patří k závažným problémům našeho života, tak se některých dalších věcí prostě musíme vzdát. Postrádám vyhlášení určitého problému za nejvyšší státní zájem, který by měl mít přednost.

Obce ležící bezprostředně v blízkosti těchto míst se stavbě nádrží často brání. Příkladem jsou Nové Heřminovy na Bruntálsku, kde už je několik let vše připraveno na stavbu včetně výkupu pozemků a domů, které mají být zatopeny.

Ano, jedna obec se tomu brání, ale ostatní obce pod Heřminovy by si to velmi přály, protože jsou zkoušeny velkými povodněmi.

Jak přistupují k problémům se suchem jinde v zahraničí?

Mohli bychom se inspirovat v Německu, kde je voda řešena koncepčně v jednom resortu a má jednoho ministra. V Česku jeden ministr řeší povrchovou vodu – rybníky a nádrže, druhý podpovrchové vody, třetí vydává hygienická nařízení ohledně koupacích a nekoupacích nádrží, kvůli kvalitě vod a další reguluje cenu vody. Ideální by bylo vytvořit nezávislý nepolitický úřad a veškerou problematiku týkající se vody pod něj sjednotit. Sdružil by klíčové odborníky této země, kteří vodnímu hospodářství rozumějí.

Kolik podle vás boj se suchem u nás bude stát?

Přesné číslo neznám. Pro realizaci koncepce řešící problémy s vodou je potřeba zajistit dlouhodobé financování a nastavit, kolik se každý rok na boj proti suchu uvolní. Je ovšem otázka, jestli by takové nastavení bylo závazné i pro další vládu a nezrušila by to.

Autor: Jitka Vlková