Spasitelské představy o tom, že zlepšení stavu společnosti nebo naší krajiny zajistí text na nějakém lejstru, jehož dodržování bude lobistickým a politickým tlakem vymáháno a následně úředně kontrolováno, získává v poslední době rozměry společenské paranoi.
Veškeré spasitelské aktivity přitom těží zejména z toho, že společnost je přesycena neuchopitelným množstvím informací, v nichž se nejenže nevyzná laická veřejnost, ale často už ani sami odborníci a specialisté, ani „hlídací pes“ demokracie, tedy média. V takovém prostředí stačí jen dobrý marketing, který bez problémů dokáže z rozumného přístupu udělat zločin a z ryze lobistického veřejný zájem. To je i případ současného souboje mezi dvěma systémy certifikace dřeva, a i když celý svět považuje oba systémy za stejnohodnotné, u nás jsou díky straně Zelených a aktivistům s ní spojených předkládány jako černobílé vidění lesnického hospodaření.
Jakoby přitom naše země neměla již tak dost problémů se stavem krajiny, v níž třetinu tvoří lesní porosty, které byly odjakživa klíčovým prvkem zadržování vody v krajině. A jsou samozřejmě dodnes. Jakoby slova napsaná na papíře změnila přístup a míru odpovědnosti lidí, kteří v lese a kdekoli v krajině hospodaří. Navíc slova, kterým začasto rozumí jen jejich autoři, zřejmě do jednoho absolventi matematicko-fyzikálních fakult technických univerzit a zároveň stážisté vědecko-výzkumných pracovišť IT technologií.
Samozřejmě, že je třeba v našich lesích hospodařit tak, aby v míře maximálně možné zadržovaly vodu, aby jejich druhové skladba odpovídala středoevropskému podnebí, aby v nich nebyla přemnožená zvěř a aby z nich společnost získávala přiměřený (ne zbytečně velký) objem dřeva, tedy obnovitelné suroviny, což je (obnovitelné suroviny) jedním z pilířů zelené politiky. Základním rámcem k tomu je ale rozumně napsaný zákon (což se tedy v ČR úplně moc nepovedlo, neboť v něm zájem přírody významně převažuje zájem člověka, který je přitom její součástí) a jeho dodržování. Certifikáty, ať již více nebo méně zelené, jsou proto v praxi jen obchodní značkou, která samozřejmě přírodu a les vůbec nezajímá. Zajímá ale lobisty, kteří mohou buď díky tomu více uplatňovat svůj vliv, nebo získat pro sebe a pro své spřízněné více peněz. Právě o tom je současný certifikační souboj.
Jenže hospodaření v lesích, možná ještě více než na polích, se musí řídit především zdravým selským rozumem. Rozhodnutí, jak hospodařit či jaké druhy stromů vysadit, je rozhodnutí na desítky let, nekratší doba obmýtí je třeba u smrku 80 let, u jiných dřevin ale mnohem déle. V této souvislosti je pikantní, jak se snaží ekologičtí spasitelé vytvářet dojem, že vědí, co bude za dvacet, padesát nebo sto let, ačkoli sami na druhou stranu straší veřejnost tím, jak rychle postupují klimatické změny, které ovšem zcela logicky a přirozeně mění mimo jiné i skladbu dřevin či planě rostoucích bylin. Často nabízené řešení k návratu k „přirozené skladbě lesů“ v ČR je pak v této souvislosti zcela protismyslné, neboť území ČR jednak „přirozené“ díky existenci člověka v něm již po staletí není, jednak se v čase mění podmínky, takže někdejší „přirozený“ stav je v dnešní době reálně nepřirozený. To se týká i metod zadržování vody v krajině, a tedy i v lesích. Také tam je cestou, stejně jako na polích, pestřejší skladba jak pěstovaných dřevin, tak zvýšení plochy vodních prvků v lesních porostech i v jejich blízkosti. Také tam je nutné více podporovat menší lesní hospodářství a tím i vztah majitelů lesů ke svému majetku, o čemž ale Zelení nemluví. Nebylo by to totiž pohodlné, přemlouvat tisíce vlastníků k ekologické certifikaci, když je možná jedním šmahem zajistit uplatnění takové metody povinností ekologicky certifikovat dřeva ze státních lesů, které obhospodařují přes polovinu území lesních porostů v zemi. Jinými slovy, tlak spasitelů našich lesů na změnu certifikace je pokrytecký a vycházející z výše zmíněné paranoi, považující za jediné řešení čehokoli definovanou škatulku, úřednické lejstro a marketing. Tím ovšem skutečně potřebnou zelenou politiku spíše degradují a potřebné a rozumné ochraně přírody činí medvědí službu.
Na závěr snad ještě jedna pikantnost, jak si lidé z ministerstva životního prostředí představují aplikaci opatření v zájmu ochrany přírody ve zmiňovaných matematicko-fyzikálních aspektech. Agentura ochrany přírody a krajiny nedávno vydala arboristické standardy „Ochrana dřevin při stavební činnosti“, v nichž se mimo jiné stanovuje chráněný kořenový prostor stromů a keřů. Ten je ve standardech definován jako – cituji: „kruhová plocha o poloměru daném násobkem průměru kmene ve výčetní výšce a následujícího koeficientu, daného zařazením stromů do kategorie podle přílohy č.3., obrázek 1“. Komu je to jasné, před ním smekám klobouk. Je ale jasné, že do zdravého selského rozumu má taková definice po čertech daleko a koeficienty jako takové stromy před likvidací nezachrání. Stejně jako certifikáty.
Naše voda – Petr Havel