Martin Bernard působil sedm let jako ředitel Vodáren a kanalizací Zlín. Od roku 2013 vykonává funkci ředitele pro vodárenské aktivity skupiny Veolia v České republice. Přinášíme kompletní rozhovor, který publikovala MF Dnes. „Prodej provozní části VaK Zlín a zavedení oddílného provozního modelu bylo politické rozhodnutí, které vycházelo z jednání probíhajících od roku 2001,“ tvrdí Bernard.
Jak to myslíte?
Hlavním motivem změny bylo opětovné zpřístupnění evropských dotací. Právě oddílný provozní model byl nejen v Česku považován za optimální řešení. Následné problémy, které s čerpáním dotací nastaly, jsou ryze české specifikum. Je nutné připomenout, že soudy se v hodnocení procesu nemohou shodnout a například Nejvyšší soud doposud vždy shledal, že byly obdobné valné hromady v pořádku.
Dobře, ale je tady pravomocné rozhodnutí soudu, v jehož odůvodnění se píše, že prodejem byly „obejíty“ stanovy vodáren i zákon a všechny tři subjekty (město Zlín, Veolia, Česká spořitelna) jednaly ve shodě
Nejsem právník, takže nemohu výklad soudu hodnotit. Veolia ani Moravská vodárenská se řízení nijak neúčastní, a nemají tak ani právo se bránit a prokázat, že uvedené závěry neodpovídají skutečnosti. Postup, který ve Zlíně proběhl, považuji za transparentní. Na prodeji provozní části VaK Zlín i provozní smlouvě byla široká a veřejně deklarovaná politická shoda, která se opírala o několik měsíců trvající diskuse a pracovní jednání. Smlouvy posuzoval právní odbor krajského úřadu a obce a města je měly k dispozici k připomínkám.
Zmínil jste jako důvod zavedení provozního modelu to, aby vodárny dosáhly na dotace. Jenže právě to byl důvod, proč na ně nedosáhly, a dokud bude fungovat tento model, tak ani nedosáhnou. Nebyly tedy města a obce coby akcionáři uvedeny v omyl?
To v žádném případě. V letech 2001 až 2004 byl oddílný provozní model státem doporučovaný právě tam, kde hrozil prodej celých vodárenských společností. Evropské dotace v té době bez problémů získali například na Plzeňsku, Olomoucku nebo v severních Čechách. Tedy v regionech, kde oddílný provozní model fungoval. Stejně tak na Slovensku. Problém nebyl v oddílném provozním modelu, ale v národních dotačních podmínkách, které vzešly z jednání v roce 2007. Stát změnil pravidla a oddílný provozní model jednostranně znevýhodnil. To ale v roce 2004 nemohl nikdo vědět.
Podle vyjádření ministerstva životního prostředí i Státního fondu životního prostředí to tak úplně nebylo. Ministerstvo MF DNES sdělilo, že by zlínský VaK mohl tehdy dotace čerpat, pokud by upravil smlouvu, jež byla uzavřena bez výběrového řízení, a především hrozilo, že by díky dotacím plynuly zisky soukromému subjektu. Fond zase uvedl: „Následné zavedení provozního modelu v dubnu 2004 znemožnilo společnosti VaK Zlín získat dotace z Fondu soudržnosti EU pro období let 2005 až 2006, neboť provozovatelská smlouva byla nevyvážená a nezajišťovala ochranu veřejného zájmu.“
Smlouva byla na základě požadavků a pokynů ministerstva životního prostředí upravena již v roce 2006. Požadavky ministerstva se ale od roku 2007 postupně zpřísňovaly tak, že je v praktické rovině při zachování oddílného provozního modelu a platné dlouhodobé smlouvy nebylo možné plnit.
Závěry Vrchního soudu v Olomouci podle vás „neodpovídají skutečnosti“. Můžete to upřesnit?
Neměli jsme možnost soudu doložit skutečný stav. Společnosti Veolia a Jižní vodárenská nemají od poloviny roku 2002 žádný vztah. To je velmi jednoduše ověřitelné například ve sbírce listin obchodního rejstříku, ale soud to z neznámého důvodu nevzal v potaz.
Počkejte, jak to, že nemají žádný vztah? Veolia, zastoupená obchodním ředitelem Tomášem Paclíkem, se v roce 2003 otevřeně vyjadřovala k situaci na Zlínsku a záměru Jižní vodárenské, z jejíhož působení očekávala zisk.
Bohužel mohu jen stěží komentovat čtrnáct let stará vyjádření třetích osob. Platí ale, že společnosti Veolia a Jižní Vodárenská nemají od poloviny roku 2002 nic společného.
Kde firma vzala peníze na nákup části VaKu?
Provozní část VaK Zlín koupila společnost Zlínská vodárenská, která byla na základě požadavku akcionářů VaK Zlín založena jako nová projektová společnost, což je běžný obchodní postup. Záruku za úhradu kupní ceny této projektové společnosti vystavila Veolia a tyto garance byly součástí kupní smlouvy.
V minulosti jste prohlásil, že provozní model je výhodný pro obě strany. Můžete tedy říci, v čem je podle vás výhodný pro samosprávy?
Privátní provozovatelé dosahují vyšší efektivity, a to díky úsporám z nákupních synergií, množstevních slev, optimalizaci provozu i zlepšování kvality. Příkladem může být třeba nákup energií nebo chemikálií. Velmi důležité je také know-how. Díky úzké spolupráci společností ze skupiny Veolia můžeme využívat znalosti a poznatky získané kdekoli na světě. Další výhodou pro samosprávy je časová omezenost provozního modelu. Soukromý provozovatel také přebírá podstatnou část rizik, a to včetně těch finančních. Díky všem těmto výhodám je oddílný provozní model tím nejvyužívanějším v České republice a rozhodně ho nelze považovat za přežitek.
Je ale třeba připomenout, že díky provoznímu modelu si mohl provozovatel sčítat značné zisky, jež se ročně pohybovaly kolem 90 milionů korun, zatímco VaK strádal.
V obecné rovině máte pravdu. Moravská vodárenská opravdu dosahovala a dosahuje zisku. Číslo, které uvádíte, ale nesedí. Po zaplacení daní, odečtení investic a nákladů na krytí úvěru 200 milionů korun, který poskytla bezúročně VaKu jako přeplacené nájemné, dosahuje za roky 2004 až 2016 disponibilní zisk 305 milionů korun. V průměru tedy 23,5 milionu korun ročně. To je při ročním obratu 560 milionů naprosto odpovídající hodnota.
Byly ale roky, kdy podle některých zdrojů byly zisky Moravské vodárenské 90 milionů korun, zatímco VaKu mnohem nižší. Poměr se mění až teď a zdá se, že to je pod tlakem soudů a kritiků provozního modelu.
Zisk Moravské vodárenské na Zlínsku nikdy takové výše nedosahoval. Celkový zisk z regulované činnosti na Zlínsku je 305 milionů korun za třináct let.
Jaké jsou roční dividendy, které jdou mateřské Veolii z Moravské vodárenské?
Celková dividenda vyplacená ze zisku z regulované činnosti na Zlínsku nepřesáhla výše uvedený zisk 305 milionů korun za třináct let. Čistý zisk společnosti Moravská vodárenská za roky 2004 až 2016 je celkem 1,3 miliardy korun. Tento zisk je tvořen ve třech regionech – na Olomoucku, Prostějovsku a Zlínsku. Podíl Zlínska na celkovém zisku je 41,3 procenta, tedy 542 milionů korun. Pokud z této částky odečtete, co jsem uvedl výše, získáte disponibilní zisk 305 milionů korun.
Pokud zlínský okresní soud rozhodne o neplatnosti smluv o prodeji a nájmu a rozsudek bude pravomocný, jak se k tomu Moravská vodárenská postaví?
Moravská vodárenská koupila pouze provozní majetek, jako jsou počítače, auta nebo laboratorní technika. Ten je ale dávno vyřazen a nahrazen novým a moderním. Budeme samozřejmě respektovat platný právní řád a hledat řešení, které nebude mít negativní dopad na naše zákazníky. S ohledem na rozdílnost názorů jednotlivých stran ale předpokládáme, že se jeden z účastníků proti výsledku řízení odvolá.
Jak se díváte na případné zlevnění ceny vody, o které podle vyjádření primátora Miroslava Adámka pro MF DNES (více zde) nyní usiluje město Zlín?
Cenu vodného a stočného vždy určuje vlastník infrastruktury, na Zlínsku tedy VaK Zlín. Tato otázka by proto měla směřovat primárně tam. Jde o rozhodnutí, zda zvyšovat nájemné a získat více prostředků na investice, nebo snižovat ceny. Nejlepší cestou k okamžitému snížení vodného a stočného je snížení daňového zatížení. DPH na vodné a stočné bylo v posledních letech zvýšeno na 15 procent. Vyspělé země mají přitom tuto sazbu výrazně nižší. Například v USA nebo Británii je to nula, ve Švýcarsku 2,5 procenta, ve Francii 5,5 procenta a v Německu 7 procent.
Foto: Zdeněk Němec, MAFRA