Dne 10. 1. vyšel v deníku Lidové Noviny článek s názvem: „Plán: obce získají zpět vládu nad vodou – Česká vodohospodářská síť je na hranici životnosti, soukromí provozovatelé do ní neinvestují“, který obsahoval z pohledu SOVAK ČR řadu účelových a zavádějících informací.
V prvé řadě je nutné konstatovat, že vodárenská infrastruktura je v naprosté většině (přes 85 %) vlastněna a plně kontrolována městy a obcemi přímo či nepřímo prostřednictvím jejich svazků či vodohospodářských společností. Z tohoto počtu se více jak dvě třetiny měst a obcí se rozhodly svěřit provoz vodárenské infrastruktury specializovaným provozovatelům. Žádné z těchto měst se přesto nevzdalo kontroly nad investicemi, rozvojem infrastruktury a cenotvorbou. Vlastník vodohospodářské infrastruktury je totiž ten subjekt, který v konečném důsledku určuje a schvaluje výši cen za vodné a stočné. Provozovatelé pouze připravují cenový návrh, cenu vody neschvalují ani neregulují, naopak ale vůči cenovým kontrolám odpovídají za přesné dodržení pravidel cenotvorby.
Článek rovněž porovnává jednotlivé typy provozních modelů, přičemž u oddílného modelu provozování zcela ignoruje dvě základní skutečnosti. 1. Provozní společnosti vznikly ve většině případů v rámci privatizačních projektů společně s převodem majetku obcím a městům. Při následných prodejích těchto společností bylo městům a obcím či státnímu rozpočtu odvedeno vysoce přes 10 mld. Kč, přičemž se zohledněním doby nájmu. Jakým způsobem tyto prostředky města, obce či v případě Prahy stát použil, už není zodpovědností odborných provozovatelů. 2. Provozní společnosti odvedly v letech 2010 až 2015 městům a obcím více než 40 miliard korun na nájemném, které bylo určeno k investicím do vodárenské infrastruktury. Dalších 16,5 miliardy korun do infrastruktury vodovodů a kanalizací bylo poskytnuto přímo provozovateli. Bohužel v případě běžné provozní smlouvy provozovatel (nájemce) nemůže investovat do obnovy vodohospodářské infrastruktury, kterou nevlastní, ale na tuto obnovu vytváří prostředky formou placení nájemného vlastníkovi a současně jím provozovanou infrastrukturu opravuje ze svých vlastních prostředků. Poslední materiály Ministerstva zemědělství prokazují, že právě u oddílného modelu provozování a u větších celků jsou objemy investic a oprav v souhrnu zdaleka největší v celém oboru a v naprosté většině se neplnění plánu financování obnovy týká malých obcí, které si svou vodohospodářskou infrastrukturu samoprovozují.
Článek také zmiňuje problematiku zastarávání sítí. Zde je nutné konstatovat, že obnova české vodárenské infrastruktury je i díky spolupráci měst a soukromého sektoru rychlejší než její zastarávání a objem prostředků na obnovu v nájemném už přestavuje v průměru více jak 1/3 z cen pro vodné a stočné. Podařilo se dobudovat infrastrukturu, požadovanou ze strany EU a dlouhodobě roste kvalita pitné vody. Česká republika v této oblasti patří mezi celoevropskou špičku. Snižuje se také každoročně znečištění vypouštěné z čistíren odpadních vod a klesají ztráty vody v potrubí (v roce 1994 28,9 %, v roce 2015 16,8 %). Tyto úspěchy jsou dosahovány, přestože se stále snižuje jednotková spotřeba pitné vody obyvatelstvem, došlo k zásadnímu snížení odběrů pitné vody a odkanalizování ze strany průmyslu a naproti tomu daňové zatížení ze strany státu je jedním z nejvyšších v EU. Z každé koruny zaplacené na vodném a stočném koncovým zákazníkem se státu vrací 41 haléřů v podobě daní, odvodů a poplatků.
Pokud chceme porovnávat ceny za vodné a stočné před rokem 1989 a v současnosti, pak je sice pravdou, že výše vodného a stočného se od roku 1989 zvýšila cca 100x. Je ale nutné vzít v potaz, že velmi nízká cena vody pro obyvatele před rokem 1989 byla vykoupena výrazně vyššími cenami pro firemní sektor a taktéž masivními státními dotacemi na provoz schodkového hospodaření státních vodárenských podniků. Cena vody v roce 1989 neodpovídala ani tehdejším ekonomickým reáliím.
SOVAK ČR se nebrání širší diskusi nad otázkou výše plateb za vodné a stočné, náklady spojenými s výrobou a distribucí pitné vody a odváděním a čištěním odpadních vod, jakož i dlouhodobou udržitelností nastaveného systému. Tato debata by však měla probíhat věcně, na základě ověřených údajů a podkladů, nikoliv na základě neověřených dohadů či nepodložených tvrzení.
Ing. Oldřich Vlasák
ředitel SOVAK ČR